Can you remember...?

25. května 2013 v 11:22 | Mia |  Writings
Příběh, který jsem napsala už před poměrně dlouhou dobou a dneska ho vyhrabala :) Nebyla jsem s ním spokojená předtím ani teď, ale podobné náměty se mi prostě honí hlavou pořád. Déšť je pro mě důležitý.
Jinak asi jsem oficiálně dokončila první úpravu tohohle blogu. Hrozně moc se mi tu líbí, já nevím, připadám si tu volná. Navíc mám pocit, že jsem si konečně vybrala nějakou slušnou adresu stránek, většinou všechny ty názvy stojí za pořádně starou Bellu...
Upřímně doufám, že se to tu nějak rozběhne. Já to teď takhle nevím :D

To je asi zatím všechno :) Budu věřit a usilovně doufat, že si to přečtete rádi a bude se vám to líbit :)


V pokoji panovalo ticho, rušené jen tikotem nástěných kuchyňských hodin s květinovým motivem. Kdyby všechno kolem nepřekrývala hustá nepříjemná tma, bylo by na první pohled patrné, jak moc jsou hodiny staré a ošklivé. Ale i přes to všechno se nějakým způsobem hodily ke zbytku bytu na malém londýnském předměstí, který zdaleka nebyl tak moderní jako v dobách, kdy ho dva šťastně zamilovaní lidé zařizovali ke společnému bydlení.
Na knihovně ještě stál rámeček s jejich fotografií, i když za ta léta už byt přešel k mnoha různým majitelům. Dvojice se na zažloutlém snímku tvářila šťastně a spokojeně. Jejich milé tváře, rozzářené širokými úsměvy, tiskli k sobě a rukama se pevně objímali. I díky tomuhle jedinému obrázku se místnost zdála krásnější, než snad ve skutečnosti byla.
Pokoj, přesycený těžkým horkým několikadenním vzduchem, který orosil vysoká okna rámovaná bíle natřeným dřevem, přímo sváděl ke spánku, i když se stará pohovka, která vypadala, jakoby měla svá nejlepší léta už dávno za sebou, tvářila docela jiným způsobem, působil na první pohled dojmem pěstěné dokonalosti, ovšem po několikátém rozhlédnutí by se daly v rozích zahlédnout kupy nevypraného oblečení a sem tam i kniha nebo kousek papíru s hrůzostrašně načmáranými zmatenými slovy.

Na jednom z vysokých parapetů seděla mladá dívka zabalená v huňatém starorůžovém svetru. Dlouhé hnědé vlasy svázané do velice volného účesu nechala jen tak padat na ramena a nevěnovala jim pozornost, ani když jí co chvíli některý pramínek spadl do obličeje a kroutil se tak podél její podlouhlé tváře. Nehýbala se a tak chvílemi budila dojem naprosté strnulosti, ale sem tam se zachvěla zimou, která pronikala zpod okeních rámů a ochlazovala její tělo rychleji, než ji stíhal zahřát svetr společně s teplotou uvnitř místnosti.

Hleděla ven z okna. Pozorovala skrz sražené kapičky páry ulici pod sebou. Tu krásu, když dešťové vlny dopadaly na Londýn. Město, které milovala celým svým srdcem. Kapky se tříštily o chodníky, domy a lampy. Zahalovaly město do jakéhosi závoje smutku. Zároveň s tím ale jakoby z každé částičky země smývaly všechno, co na ní bylo špatné. Všechno to zlo, co lidé stihli za tu řádku let napáchat.
Jednoduše zbožňovala déšť. Pamatovala si, že už jako dítě tančila mezi kapkami. Obutá do holínek a pečlivě navlečená v pláštěnkách a svetrech s vyšitými soby skákala do kaluží a smála se pokaždé, když střípečky špinavé vody dopady všude kolem sebe a zamokřily tak nešťastníky v nejbližším okolí. Pamatovala si, jak moc milovala pocit mokrých vlasů. Jak jí je vždycky matka sušila ručníkem nahřátým na topení.

Slabě se usmála a konečně si odhrnula vlasy z očí. Odhalila tak svoji bledou pokožku, takže si náhodný kolemjdoucí, který by v tu chvíli nahlédnul do jejího okna, mohl prohlédnout její, ačkoliv téměř papírově bílou, naprosto dokonalou pleť. Přitáhla si nohy ještě víc k tělu a bezděčně pohladila hebké plyšové ponožky, které dostala nedávno k Vánocům poštou od své sestry.

Ani si nevzpomněla, kdy se vlastně usmála naposledy. Realita a nepříjemnosti, které ji zahalily jako těžká péřová deka, ji připravily o všechno to, čeho si v dětsví tolik užívala. Nespoutanosti. Smíchu. Radosti. Štěstí. Věděla moc dobře, že si nesmí dovolit příliš vzpomínat. Zabloudit ke chvílím, kdy se cítila doopravdy naživu. Kdy netušila nic o světě ani o tom, jak moc krutý a nepřátelský může být. Kdy ještě měla někoho, kdo by se o ni postaral, kdo by pomohl zapomenout, když se na drobné dětské tvářičce objevil náznak nepokojů...

Ale ty časy byly vážně dávno pryč. Teď ji obklopovalo ticho a šeď. Znaky samoty, smutku. Nemohla přemýšlet o dobrých věcech. Nemohla se utopit v minulosti, jakkoliv báječná a dokonalá byla. Nemohla si přiznat, že všechno, o čem jako malá snila, je pryč. Že nic není tak, jak by chtěla.
Cítila, jak jí po tvářích kloužou slzy. V duchu si za ten znak slabosti pořádně vynadala. Nikdy nebrečela. Ani když si rozbila koleno. Ani když ji Ben Fowler - kapitán školního fotbalového muštva - nepozval na ples. Ani když ztratila všechny, na kterých jí záleželo ze všeho nejvíc. Když pomalu ztratila sama sebe. A teď jí najednou drobné mokré kapky smáčely tváře a bezradně dopadaly na vybledlou kousavou vlnu, kterou byla obalená.
Skoro se zdálo, jakoby se v jejím obličeji odrážel déšť, jakoby to nebyly slzy, co tak bezútěšně kazily dojem dívčiny netečnosti. Ale bolestná grimasa mluvila za všechno. Nechtěla ani domyslet, co by se stalo, kdyby se někdo skutečně do toho okna podíval a spatřil by ji v tomhle stavu. Ale když byla sama, oproštěná od slídivých a nepříjemných pohledů ostatních, dokázala si odpustit a dát volný průběh všem těm negativním pocitům, které s ní cloumaly jako s hadrovou panenkou na horské dráze.

Nedokázala odhadnout, jak dlouho tam seděla. Jak dlouho se stále dokola snažila osušit tváře a nos, které stále znovu a znovu vlhly s přívalem nových slz. Nových myšlenek. Nových vzpomínek...
Vzpomínky.. Vždycky, když zavřela oči, něco si vybavila. S každým výjevem se vázal i naprosto ničivý příval nových emocí. Tak dlouho v sobě všechno tohle skrývala a v jednom okamžiku to vyšlo najevo. Jako když se protrhne hráz a všechno kolem zaplaví ničivá voda, bořící všechno ve svém dosahu. Věděla, jak nemožné je všechno tohle zastavit.

Znovu pohlédla do ulice. Světla lamp umožňovala pohled jen na některé její části. A právě v tu chvíli její šedavé oči zaměřily maličkou postavičku stojící dál od světla. Navlečenou ve svetrech a pláštěnkách, obutá do svítivě žlutých holínek. Přesně takových, jako měla ona sama. Pak udělala pár kroků a rozběhla se. S neomylnou přesností zamířila k nejbližší kaluži.
Voda se rozstříkla a dopadla všude kolem. Světlo lamp ozářilo drobný dětský obličej posetý pihami a krátké rezavé vlasy, už docela splihlé a promočené. Asi osmiletá dívenka zvedla hlavičku a podívala se do onoho okna, jakoby snad věděla, co a kde by měla hledat. Dívky si několik okamžiků upřeně hleděly do očí. Vypadalo to, že v nich četou, sdělují si navzájem naléhavě všechno, co je potřeba. Co by tu starší z nich utišilo. Co by jí osušilo slzy, věnovalo alespoň prchavou naději na lepší a spokojenější budoucnost.

Dětský obličej se v jednu chvíli rozzářil širokým úsměvem, který jakoby osvětlil celou pochmurnou ulici zalitou deštěm. V tu chvíli sebou dívka za oknem cukla. Ruce se jí třásly, stejně jako zbytek těla. Zjistila, že brečet už přestala a slzy nepříjemně zaschly na tvářích. Byla jí mnohem větší zima než kdykoliv předtím a tak pomalu slezla z parapetu dolů. Urovnala si svetr i pomačkané plátěné kalhoty, které už snad nemohly být volnější.

Shlédla zpátky dolů. Pomalu přestávalo pršet. Dešťové kapky se teď už snášely jen z okapů a pleskaly o beton na chodnících. Holčička na svém místě nestála. Jakoby snad ani neexistovala, jakoby tudy neprošla. Dívčina jistota se pozvolna vytrácela. Nahrazovalo ji něco, co by bylo velice těžké popsat. Podobně svobodný, lehký a naplněný pocit snad nikdy nezažila.

Zaklonila hlavu a rozsmála se smíchem, který neslyšela už pořádnou řádku let. Všechno, co jí tížilo, jakoby zmizelo nebo se posunulo na docela jinou, nedůležitou kolej. Byla volná. Byla šťastná. Nikdy nevěřila, že by ještě někdy mohla zažít něco podobného. Že by se ještě někdy mohla cítit tolik naživu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.