Světlo za zrcadlem

30. května 2013 v 6:43 | Mia |  Writings
Je to už hodně dlouho, co jsem napsala tuhle povídku... Mně to vždycky přišlo takové...já nevím... Každopádně sem chci dát taky něco staršího...


Pozorovat kapky dopadající na okenní tabuli se na první pohled nezdá takovou zábavou, jakou doopravdy je. Když se zamyslím, můj vztah k dešti se vyvíjel přesně tak, jako ke všem ostatním přirozeným věcem. Jako malá jsem déšť milovala. Zatímco moji vrstevníci se před ním schovávali pod deštníky, já zbožňovala, když mi ledové kapky vody padaly do vlasů a mokřily oblečení. Vždycky mi připadalo, jakoby jen déšť dokázal smýt z našich duší to, co je v nás špatné. To, co v nás hnije jako týden zapomenutý chleba se sýrem někde na dně školní tašky. Kdybych měla možnost, přenést se zpátky do časů mých pěti let, uvědomila bych si, že v tu dobu jsem to nebrala jako dar, který nám příroda jednou začas sešle, aby očistila naše duše, duše věčných snílků a zpříjemnila nám tak další cestu, kterou se budeme ubírat. Vlastně jsem to tak trochu chápala jako samozřejmost. Sobecky jsem využívala každé volné chvíle, abych vyběhla ven a prostě se nechála máčet chladivou vodou. Nikdy jsem v tom nenašla nic víc, což už teď nedokážu pochopit.


V dnešní době je ale realita trochu jiná. Úplně na začátku stojí věta: "Můj vztah k dešti se vyvíjel." Je to pravda. Momentálně nenávidím déšť. Nenávidím, když musím na podzim vycházet z domu a předem vím, že všechno snažení o alespoň trochu normální zjev je odsouzeno k záhubě. Stejně tak nesnáším promoklé vlasy, které se nepříjemně lepí k obličeji a cuchají se tak, až skoro nejdou rozčesat. V tu chvíli si vzpomenu na bezstarostná léta mých pěti let. Vzpomenu si na sebe samu, jak skáču do těch největších kaluží a směju se na celé kolo při zjištění, že mám dočista mokré nohavice u nově vypraných džínsů. A musím se sama pro sebe usmát. Tenkrát, když jsem stála po kotníky ve studené a špinavé vodě, by mě ani ve snu nenapadlo, že bych někdy neměla ráda déšť. Stejně tak by mě nikdy nenapadlo, že se ze mě stane přesně to, čím dnes jsem.

Nejspíš to zná každý z nás. Snažíme se hledat příčinu něčeho a nedokážeme si přesně vzpomenout ani na ten zvrat, tu chvíli, kdy se to stalo. Nebo to možná každý nezná a to jen potvrzuje tu zvláštnost, která mě celá obklopuje. Ale ať se snažím ze všech sil, vím, že pravdy se nebudu schopná dopátrat už asi nikdy. Asi jsem odsouzená v tom, žít svůj život poznamenaný tou chvilkou nerozvážnosti a hlouposti. Jediný okamžik. A celý můj polodokonalý život hoří obrácený vzhůru nohama. A opět mě to vrací k té první otázce, která možná ani položená nebyla, ale napadla by každého. Kdo za to může? Jak se to stalo?

Tak, jako jsem brala za samozřejmost déšť, jsem brala za samozřejmost všechno ostatní. Životní potřeby, bez kterých se žít nedá. Ale osud tomu asi tak chtěl, nic jiného mě nenapadá. Nebo možná napadá, ale rozhodně to není o nic víc utěšující.
Než děda zemřel, řekl větu, která mě nejspíš bude pronásledovat pořád a dotýkat se mého života, ať už se rozhodnu pro cokoliv: "Mně se to přeci nemůže stát."
Takhle zareaguje nejspíš každý kuřák, jakmile spatří na krabičce své oblíbené značky informační kartičku ministerstva zdravotnictví. Můj děda byl přesně takový. A nemoc ho skolila. Ačkoliv byl převědčený, že jeho se to přece dotknout nemůže.

Se silnou nemocí, která mě naprosto ovládla, jsem se seznámila už dávno předtím, než se ze mě stal maniak. Odjakživa jsem odsuzovala všechny ty "hloupé a ovlivnitelné husy", co jen chtějí být zajímavější, že chtějí jen strhnout pozornost. Nevím, jak se to stalo, ale najednou bych dokázala plameně obhajovat každé slovo, které takové "husy" vypustí z úst. Proč? Opověď je jednoduchá, i když šokující a na první pohled nepravděpodobná. Jsem jedna z nich. Jedna z armády hloupých a slabých.

Vzpomínky mi opět pročísnou mysl. Vidím sebe jako tříletou holčičku, osamocenou na kraji pískoviště, pozorující své vysmáté vrstevníky. Pořád se mi přitom honí v hlavě myšlenka: 'Nejsem dost dobrá. Nemůžu si s nimi hrát.' Když se obraz změní, stojím na první školní besídce. Vzadu, zastrčená a schovaná. A přitom dokážu myslet jen na to jedno: 'Nejsem dost dobrá. Nemůžu být vepředu.' A o několik let později vidím z povzdálí kamarádky bavící se se spolužáky. A říkám si pořád tu jedinou větu: 'Nejsem dost dobrá. Nemůžu se k nim přidat.'

Roztřásly se mi ruce. Nevím, jestli temnými myšlenkami a vzpomínkami na doby dávno minulé a přeci zasazené do kruté reality přítomnosti. Nebo je to možná tím, že okno je otevřené a slabý poprašek vody dopadá na holou kůži na ramenou. Ale…zrak mi padl na prsty. Musela jsem se usmát. Nikdy jsem nic tak štíhlého neviděla. Štíhlého a tak…podivně mrtvého. Pocity, které se ve mně v tu chvíli mísí jsem nepopsatelné. Cítím pýchu a štěstí, že jsem se dokázala vyhladovět až na samý okraj? Na samou hranici mezi životem a přežíváním? Přežíváním pod pomyslným bičem mé do morku kostí zkažené mysli. Zároveň se ve mně ale zvedá také touha už se konečně vrátit a žít. Konečně se pořádně nadechnout a opět vstoupit na déšť. Konečně se vrátit do doby, kdy jsem ještě byla tak nějak šťastná a hlavně zdravá.
Povzdechla jsem si a okno se zamlžilo. Položila jsem si čelo opatrně o skleněnou desku a pomaličku dýchala. Už jsem byla unavená a bolelo mě celé tělo. Ale lék, to, co by mi doopravdy pomohlo…odmítala jsem to. Jako by někdo se zlomenou nohou vzdoroval sádře. Jako by k smrti vyprahlý odmítal sklenici vody.

Opatrně jsem slezla z parapetu a protáhla si to, co jiní (zdraví) lidé nazývají nohami. Byla jsem celá otlačená. Není divu. Sezení na tak tvrdé podložce takovou dobu je bolestivé. Kosti se otlačí a pálí. To nenávidím.
Cítím palčivou potřebu dostat se ke své droze. Prostě se musím postavit na tu bedýnku, co stojí klidně a hrůzostrašně v rohu koupelny a vábí mně, abych znovu počítala. Nejen číslice na displeji, ale také na etiketě na jogurtech a sýrech...na každé, která mi projde pod rukami. Cestou mi oči jakoby náhodou zavadí o zrcadlo. Další nepřítel, číhající tentokrát na stěně vstupní haly.
Každý normální jedinec v mém okolí by nejspíš spatřil svůj odraz. Proč zrovna já, která realitu vidět potřebuji, spatřím jen zkreslené představy, které mě nutí pozorovat moje zvrácená mysl? Dokážu vidět každý náznak masa, který na mém těle ještě zbyl. Dokážu se nenávidět za silnější ruce, které rozhodně neodpovídají mému vysněnému ideálu. A obličej. Copak ostatní nevidí ty odporně naducané tváře?! Copak ostatní nevidí…oči. V tu chvíli cítím něco jako proud ledové vody. Nikdy jsem nespatřila nic tak bezútěšného. Nic tak toužícího po pomoci, která se ne a ne dostavit. Vlastně jsem ani nevěděla, že se na jednom místě může soustřeďovat tolik úpěnlivé prosby a bolesti. Psychické a kdybych musela být stoprocentně upřímná, tak i té fyzické. Už nikdy si nebudu moct odpustit to, co jsem si provedla.

Moje cesta už nevede do koupelny. Místo toho jsem zamířila k botníku a sáhla po prvních křuskách, na které jsem dosáhla. Otevřela jsem dveře dokořán a seběhla těch několik schodů, které mě dělily od svobody. Od štěstí. Od zdraví.
Na tváři jsem ucítila první kapku vody, která se mi rozprskla po obličeji a zanechala mi podél nosu mokrou stopu. Následuje další a další. Točila jsem se dokola a plnými doušky přijímala blahodárnou očistu, které se mi dostávalo. Poprvé, po tak dlohé době mi nevadily mokré vlasy ani oblečení. Po dlouhé době jsem zace cítila naději a čistotu. Neposkvrněnost. Tak ráda bych v ten okamžik zamávala křídly a letěla pryč. Přesně to si totiž představím pod pojmem svoboda. To, nebo sebe samu smějící se a točící se na studeném dešti.

Víte, nikdy jsem nebyla optimista. Vím, že cesta je dlouhá a trnitá. Každý mi to říká. Možná proto, že se v mém okolí pohybují samí moudří lidé. Ale už jen to, že jsem se rozhodla po té cestě jít, sama a dobrovolně je pocit, který ze mě udělal nového člověka. Nového, veselého, svobodného a rovnocenného. Takového, jakým bych měla a chci být.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.