Za dveřmi je...

10. června 2013 v 19:03 | Mia |  Writings
Tohle jsem tvořila už někdy před rokem a půl a teď jsem moc líná na to to číst. Takže se moc omlouvám za případné chyby a tak :)
Jinak za dveřmi je...realita :) Bylo to téma češtinářské olympiády, kam jsem to psala :)

Všude panovalo ticho. V románech ze zcela civilizovaného a rozmazleného světa by nejspíš na stěně tikaly hodiny nebo vyhrávala televize, ale tady bylo ticho. Nikomu se nechtělo ten posvátný klid rušit. Proč taky? Každé slovo jakoby vyčerpávalo a trýznilo už tak dost strhané a zničené obyvatele maličké zapadlé chýše, daleko od snobské evropské civilizace.
Ticho prořízl ostrý vzlyk a trhané nadechnutí. Konečně, po tak dlouhé době. Maličká holčička, ležící na podlaze, kterou nebyla víc než udusaný prach a zemina, konečně prokázala alespoň částečné známky života. Droboučké, na smrt vyhladovělé tělíčko, se třáslo a tmavá pokožka zářila světlými skvrnami téměř po celém tom nepatrném a vyhasínajícím tvorečkovi. Krátké černé vlasy se lepily k hlavě pod nimi, ale na to nikdo nedbal, stejně jako na jejich mastnostu a vlhkost způsobenou krví a slzami.

Celkově by člověk dívence hádal sotva pět let. Doopravdy měla dvanáct. A napracovala toho přibližně tolik, co zámožný politik někde daleko, v jedné z vyspělých evropských republik, na sklonku svého pohodlného života. Bolestně přivřela oči, které začaly pomaličku vypovídat službu. Dost možná byl ale tenhle rozmazaný a nejistý svět lepší, než ten tvrdý, krutý a nechutně realistický. V tomhle světě doufala, že jednou bude všechno dobré. Že dostanou možnost… V realitě je odsouzená k bolestivé smrti. Věděla to ona a stejně tak i druhá mladá dívka, obývající v tu chvíli to ubohé, polorozpadlé stavení, teprve patnáctiletá. Ta držela svoji mladší sestru v náruči a jemně se s ní pohupovala. Tmavé tváře měla zbrocené slzami, které zanechávaly na její špinavé tváři světlé cestičky. Nedbala na to. Jak by mohla, když přímo cítila, jak ohavný osud doslova vysává život z toho, co jí bylo nejdražší?
Proč se nesnažila něco dělat? A co by to vlastně mělo být? Mohla doběhnout pro matku, tvrdě pracující na jednom z polí, které stejně neneslo přílišnou úrodu. A co ti by udělali? Peníze na léky nebyly, vždyť nemají ani vodu. A než by se vrátila, třeba by ty léky ani nebyly zapotřebí…
Při téhle myšlence se dívka otřásla a pohladila drobnou ručku své sestřičky, která se dala do tichého pláče. Slzy obou dívek se mísily s krví té mladší a vytvářely bezútěšný a bezmocný výjev, nad kterým by se rozplakalo i to nejledovější srdce. Rozpálené slunce tomu všemu dokreslovalo děsivou atmosféru, která věštila jedinné…příchod smrti.
Dívenka utichla. Už neplakala, veškerou energii přenechávala nádechům a výdechům, které byly stále slabší a slabší. Stejně tak tep srdce. Oči se začaly pomalu zavírat. Svět se pro to malé stvoření stával stále rozmazanějším, stále krásnějším. Začínala cítit na konečcích prstů chlad, který se jí postupně rozléval do celého těla. Poslední nádech byl nejmocnější, oproti srdci, které už se skoro ani nepohlo. Oči se pomalu zavřely a vyhublé tělíčko zůstalo dočista bez života, bez duše.
Starší sestra se rozplakala ještě usedavěji. Nevěděla, co bude dál. Přišla o jeden z mála smyslů svého bytí, o jeden z mála přístavů na rozbouřeném moři. Přišla o všechno.
A ostatní? Koho by zajímala smrt nějakého polosyrotka uprostřed zaostalého kontinentu, kde jsou tyhle věci na denním pořádku? Koho by zajímala jedna ubohá patnáctiletá dívka, naprosto zničená a zlomená svým osudem?
"Proč?" hlesla a naposledy přitiskla rty na ještě stále rozpálené čelíčko své sestry. Proč?
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.