Writings

Za dveřmi je...

10. června 2013 v 19:03 | Mia
Tohle jsem tvořila už někdy před rokem a půl a teď jsem moc líná na to to číst. Takže se moc omlouvám za případné chyby a tak :)
Jinak za dveřmi je...realita :) Bylo to téma češtinářské olympiády, kam jsem to psala :)

Všude panovalo ticho. V románech ze zcela civilizovaného a rozmazleného světa by nejspíš na stěně tikaly hodiny nebo vyhrávala televize, ale tady bylo ticho. Nikomu se nechtělo ten posvátný klid rušit. Proč taky? Každé slovo jakoby vyčerpávalo a trýznilo už tak dost strhané a zničené obyvatele maličké zapadlé chýše, daleko od snobské evropské civilizace.
Ticho prořízl ostrý vzlyk a trhané nadechnutí. Konečně, po tak dlouhé době. Maličká holčička, ležící na podlaze, kterou nebyla víc než udusaný prach a zemina, konečně prokázala alespoň částečné známky života. Droboučké, na smrt vyhladovělé tělíčko, se třáslo a tmavá pokožka zářila světlými skvrnami téměř po celém tom nepatrném a vyhasínajícím tvorečkovi. Krátké černé vlasy se lepily k hlavě pod nimi, ale na to nikdo nedbal, stejně jako na jejich mastnostu a vlhkost způsobenou krví a slzami.

Světlo za zrcadlem

30. května 2013 v 6:43 | Mia
Je to už hodně dlouho, co jsem napsala tuhle povídku... Mně to vždycky přišlo takové...já nevím... Každopádně sem chci dát taky něco staršího...


Pozorovat kapky dopadající na okenní tabuli se na první pohled nezdá takovou zábavou, jakou doopravdy je. Když se zamyslím, můj vztah k dešti se vyvíjel přesně tak, jako ke všem ostatním přirozeným věcem. Jako malá jsem déšť milovala. Zatímco moji vrstevníci se před ním schovávali pod deštníky, já zbožňovala, když mi ledové kapky vody padaly do vlasů a mokřily oblečení. Vždycky mi připadalo, jakoby jen déšť dokázal smýt z našich duší to, co je v nás špatné. To, co v nás hnije jako týden zapomenutý chleba se sýrem někde na dně školní tašky. Kdybych měla možnost, přenést se zpátky do časů mých pěti let, uvědomila bych si, že v tu dobu jsem to nebrala jako dar, který nám příroda jednou začas sešle, aby očistila naše duše, duše věčných snílků a zpříjemnila nám tak další cestu, kterou se budeme ubírat. Vlastně jsem to tak trochu chápala jako samozřejmost. Sobecky jsem využívala každé volné chvíle, abych vyběhla ven a prostě se nechála máčet chladivou vodou. Nikdy jsem v tom nenašla nic víc, což už teď nedokážu pochopit.

Can you remember...?

25. května 2013 v 11:22 | Mia
Příběh, který jsem napsala už před poměrně dlouhou dobou a dneska ho vyhrabala :) Nebyla jsem s ním spokojená předtím ani teď, ale podobné náměty se mi prostě honí hlavou pořád. Déšť je pro mě důležitý.
Jinak asi jsem oficiálně dokončila první úpravu tohohle blogu. Hrozně moc se mi tu líbí, já nevím, připadám si tu volná. Navíc mám pocit, že jsem si konečně vybrala nějakou slušnou adresu stránek, většinou všechny ty názvy stojí za pořádně starou Bellu...
Upřímně doufám, že se to tu nějak rozběhne. Já to teď takhle nevím :D

To je asi zatím všechno :) Budu věřit a usilovně doufat, že si to přečtete rádi a bude se vám to líbit :)
 
 

Reklama
Reklama